Jednoho krásného, letního dne jsem potřebovala zajet do okresního města. Tam jsem jela autobusem. Po vyřízení všeho potřebného jsem zjistila, že mi mnou plánovaný autobus o chvilku ujel. Řekla jsem si, že zkusím štěstí a pojedu stopem. A štěstí jsem měla. Po krátké chvíli mi zastavilo auto a k mému překvapení jsem zjistila, že řidiče znám. A protože jsme se několik let neviděli, bylo si celých dvacet kilometrů o čem povídat a cesta velmi rychle utekla. Zjistili jsme navzájem, že jsme oba momentálně sami a že to opravdu není ono. Ivan mne odvezl až před dům a protože jsme si nestihli zdaleka vše říci, domluvili jsme se, že bychom se určitě měli zase sejít. Mé pozvání na kávu odmítl, a zdůvodnil to tím, že je právě velmi časově zaneprázdněn. Vyměnili jsme si telefonní čísla a rozloučili se nesmělým polibkem na tvář. V tu chvíli mnou projela vlna vzrušení a já věděla, že to není setkání poslední. Doufala jsem, že příště už ten polibek nebude tak nesmělý.
[block:ad=89]
Čekala jse asi dva dny a zoufale kontrolovala telefon. Nechtěla jsem psát jako první, i když jsem byla moc nedočkavá. Až konečně třetí den navečer přišla sms. Nedočkavě jsem ji otevřela. Opravdu byla od Ivana. Zval mě na kávu. Obratem jsem odpověděla, že půjdu velice ráda a navrhla jsem, že nejlepší káva by byla stejně u mě doma. Dohodli jsme se na odpoledne dalšího dne.
Tím však pro mne začal kolotoč starostí. Poklidit byt a především typicky ženské dilema - co vzít na sebe. Nechtěla jsem být ani příliš vyzývavá, ani fádní. Nakonec jem se rozhodla pro upnuté tričko, navrch krátký svetřík a k tomu jsem vyzkoušela několik sukní. Volba nakonec padla na úzkou riflovou, do půli stehen. Tu jem nakonec doplnila tělovými silonkami. Největší problém znamenal obuv. Co si obout na nohy. Nejlépe by se asi hodily černé lodičky na štíhlém podpatku, ale na doma jsem si je brát nechtěla. Nepřipadalo mi to na první setkání u mě moc vhodné. A tak volba nakonec padla na domácí pantoflíčky na klínku i když jsem věděla, že čas lodiček určitě přijde. Lodičky jsou na ženské nožce velmi sexi a spousta mužů jim neodolá. A já si ve skrytu duše velmi přála, aby Ivan neodolal.
[block:ad=90]
Přišla smluvená hodina a já byla dokonale přichystána. Ivan si však dával na čas. Asi o 15 min později cinknul konečně zvonek u vchodových dveří. Udýchaný Ivan se pokoušel na něco pro mě bezvýznamného vymluvit. Já ho vpustila po schodech nahoru. Nedochvilnost nemám ráda a do budoucna mu ji trpět nebudu, protože není v pořádku, když nechá muž ženu čekat. Věděla jsem, že budu muset Ivana mnoho věcí naučit. Především pak svou paní, kterou bych se ráda stala, by měl na slovo poslouchat. To je ovšem jen začátek dlouhé cesty k výchově v dokonale poslušného muže. Já jsem si ale věřila že to zvládnu. Jen chudák Ivánek netušil, co vše ho vlastně čeká. Já si ale byla jistá, že to vše bude dělat s potěšením a rád. Vždyť mám přeci v záloze spoustu ženských zbraní. Počínaje vyzývavým výstřihem, přes všechny sukně ať krátké či dlouhé, všechny možné barvy a druhy silonek až po jehlovými podpatky. Věřila jsem si. Nemá žádnou šanci odolat.
Cely text byl pravopisně, mluvnicky a slohově upraven administrací.
