Má vášeň ke starším ženám a hlavně k jejich nohám a punčochám se táhne již od mého dospívání. Zpočátku jsem se však této vášni bránil a dost možná jsem se za ni styděl a tudíž i pečlivě skrýval. Potlačit ji úplně se mi však samozřejmě nepodařilo a tak se tato potřeba občas nesmlouvavě vydrala na povrch. Díky mé stydlivosti a minimální zkušenosti se ženami se stavidlem mých vášní obvykle stala babiččina skříň s prádlem, především její punčošky. Násilné potlačování vášní pak mělo za následek to, že to potom bylo o to víc intenzivnější. Okamžik, kdy jsem poprvé překonal strach z toho, že budu přistižen, vkradl se do skříně, uloupil jeden pár punčoch, a pak si jej v bezpečí svého pokoje přitiskl na obličej a vzápětí ejakuloval, se nesmazatelně vryl do mé paměti. Později jsem si začal půjčovat její boty. Jednu jsem si přitiskl na nos, druhou navlékl na svůj tvrdý penis a po pár doušcích té opojné vůně naplnil vnitřek boty svým semenem. Když jsem dospěl, podařilo se mi naštěstí najít ženu, která má pro mou vášeň značné pochopení, nohy, boty a punčochy jiných žen mě však nikdy nepřestaly přitahovat. Teď je mi již 36 a několik hezkých příhod s ženskými nohami mám již za sebou. Povím vám tu poslední a asi také tu nejhezčí.
Před třemi roky u nás začala na poloviční úvazek pracovat paní Jana. Je jí již přes šedesát let, stále však vypadá velmi zachovale a hlavně ráda nosí punčocháče. Když jsem ji viděl poprvé, stála zrovna na židli a hledala cosi ve vrchní přihrádce police. Boty měla sundané a pod zesílenou špičkou punčocháčů se rýsovaly roztomilé prstíky. Můj penis na to okamžitě zareagoval ztopořením a já si ho musel jít na záchod vyhonit. Kvůli těsným vztahům na pracovišti a hlavně z obavy, jaká by to asi byla ostuda, kdyby se to někdo dozvěděl, jsem přes rok žádnou snahu nevyvíjel. S Janou jsme byli několikrát na kafi, párkrát se mě letmo dotkla nebo mě dokonce pohladila, to jsem ale přičítal na účet jejím normálně vřelým vztahům k ostatním kolegům. Krom toho Jana vždy vystupovala jako milá, spořádaná a hlavně vdaná žena, která je doma stále šťastná. Její nohy mě však šíleně lákaly, a tak jsem jednou zůstal v kanceláři déle. Když všichni odešli, přikradl se k její skříňce, vyndal pantoflíčky, které nosila na přezutí, a nasál jejich vůni. Za stálého lízání vnitřku pantoflíčků jsem se několikrát udělal, a pak je vrátil na jejich místo. Ukázalo se však, že Jana není nevšímavá. Po určité době jsem začal mít pocit, že objevila nejen mou vášeň, ale i to, co provádím s jejíma botama. Zdálo se mi, že v okamžicích, kdy jsme spolu byli sami, si více dává nohu přes nohu, hraje si s pantoflíkem a hlavně bedlivě pozoruje mé reakce. Jak asi tušíte, nemohl jsem se pohledem neprozradit. Během jednoho takového sezení najednou Jana povídá: „Zdá se mi, že se ti líbí mé nohy. Je to tak?“ Zrudnul jsem a začal koktat: „Nezdá, skutečně se mi moc líbí.“ Nastala chvíle ticha, ani jeden nevěděl, co říci. „Víš, mě vždy přitahovaly ženské nohy v punčochách. Nemohu se ubránit, abych se nepodíval.“ Jana jen kývla, ale nic neřekla. Měl jsem pocit, že chce něco říci, ale také neví jak. Po chvíli pronesla: „Asi nejsi první ani poslední, komu se to líbí, jen je mi divné, že se ti líbí nohy takové staré ženské.“ To mi dodalo trochu odvahy, a tak jsem pokračoval: „Vždyť nejsi žádná stará ženská, moc ti to sluší, ale pokud ti to vadí, pokusím se dívání na tvé nožky omezit.“ Tím nervozita opadla, Jana se dokonce zasmála a řekla: „Ne, vůbec mi to nevadí. Klidně se na ně dívej. Já s tím stejně nic neudělám a ty asi také ne. Jen jsem se chtěla ujistit, zda je tohle důvod, proč mě tak pozoruješ.“
[block:ad=89]
Poté se Jana zvedla k odchodu, v tom se zarazila, a povídá: „Ještě jedna věc. Občas se mi zdálo, že se někdo hrabal v mé skříňce. Nikdy ale nic nechybělo a vlastně jen mé pantofle byly jinde než měly být. Nemáš to náhodou na svědomí také ty?“ Polilo mě horko. Okukování ženských nohou je asi normální, olizování bot už ale ne. Co jí na to mám říci? Nakonec jsem se rozhodl to nějak elegantně vysvětlit: „Víš, tvé nohy se mi moc líbí. Vždy jsem si je chtěl pohladit, ale pochopil jsem, že to nepůjde, tak jsem si půjčil alespoň tvé střevíčky.“ Jana mě chvíli pozorovala, a pak řekla: „A co jsi s nima dělal?“ Začalo mi být ouzko. Popsat, co dělám s jejíma botama, se mi samozřejmě nechtělo. Ještě pak o mě bude říkat, že jsem nějaký úchyl. Tak jsem jen stál a zarytě mlčel. Když pochopila, že ze mě nic nedostane, zvedla se k odchodu a řekla: „No dobrá. Nech mou skříňku na pokoji. Začnu si ji zamykat.“ Cítil jsem, že musím něco říci, alespoň jako omluvu. „Promiň, Jano, už se to nestane,“ vykoktal jsem. „To by mě stejně zajímalo, co je na mých botech tak vzrušujícího,“ utrousila pouze. „Víš, asi se to nedá popsat. Kdo to nezažil, ten to nepochopí.“ Byla ve mě malá dušička, ale po této větě přišel zásadní obrat. „A nechceš mi to tedy ukázat, když to nemůžeš vysvětlit?“ Krve by se ve mě nedořezal. „Bojím se, že bych se příliš styděl a tobě by se to nelíbilo.“ Nato se Jana usmála a řekla: „Ty myslím stud přemůžeš. Dneska nemohu, ale zítra po práci s tím budu počítat.“
Po zbytek dne jsem se snažil setkání s Janou vyhnout a druhý den vlastně také. Celý večer jsem nad tím přemýšlel a maloval si různé scénáře. Od těch ostudných, ve kterých od mne Jana znechuceně odvrací hlavu a následně hlásá po pracovišti, jaký jsem čuně, až po ty, které končí divokou souloží. Nemohl jsem odhadnout, co Jana zamýšlí nebo očekává, ale tušil jsem, že se nestane ani jedno.
Druhý den do mě při polední pauze jen tak šťouchla a řekla: „Tak co, jsi připraven?“ „Ano,“ vykoktal jsem a snažil se zdekovat. Když končila pracovní doba a všichni začali odcházet, Jana stále seděla u svého stolu. Nakonec jsme tam zůstali sami. Dělal jsem, že něco strašně důležitého píšu, ale ve skutečnosti jsem se celý den nemohl soustředit a neudělal prakticky nic. Mé myšlenky byly někde úplně jinde. „Máš ještě hodně práce?“ zeptala se Jana. „Ani ne,“ utrousil jsem, ale zrak od počítače jsem nezvedl. „Tak nic nebude?“ zeptala se, sedla si naproti mě, přehodila nožku přes nožku a začala pohupovat pantoflíčkem. Měla tělové punčochy a kratší sukni než obvykle. Chvíli jsem ji pozoroval a pak se zeptal: „Jsi si jistá, že to chceš vidět?“ „Moc by mě to zajímalo,“ řekla Jana a nechala pantoflíček sklouznout ze své nohy. Dál jsem to nevydržel a vrhl se k jejím nohám. „Nohy nech na pokoji. Můžeš se na ně dívat, ale nic víc. Slíbil si, že mi ukážeš, co děláš s mýma botama. Trochu mě to zarazilo, ale tou dobu už mi péro stálo a tudíž v mozku nezbylo moc krve, abych nad tím mohl přemýšlet. Sedl jsem si tak, abych měl na její nohy hezký výhled, a vzal do ruky její střevíček. Chvíli jsme se sním mazlil, nasával čerstvou vůni jejích nohou a pak se ho začal dotýkat jazykem. „Ty to děláš v kalhotech?“ozvala se Jana. Na chvíli jsem zapomněl, že tu vlastně je. Okamžitě jsem si sundal kalhoty. „Můžeš i slipy,“ ozvalo se. Učinil jsem tak, a obnažil své ztopořené péro. „Ten je hezkej,“ pronesla Jana. Chvíli jsem přemýšlel, zda mě jen hecuje nebo ho chce. Opět jsem se přiblížil k její noze abych to vyzkoušel, Jana se však hned stáhla. Další pokusy jsem tedy vzdal a soustředil se plně na její botu. Lízal jsem ji a honil si ho u toho. Nakonec jsem se vystříkal na podlahu. Když se mi vrátilo vědomí, pohlédl jsem na Janu. Zdálo se, že se jí to líbilo, což ostatně vzápětí sama potvrdila: „Takový střik jsem už dlouho neviděla, tys toho měl. Moc se nezdáš, nikdy bych to do tebe neřekla.“ Uklidil jsem po sobě a oblékl se. „Nezajdeme na skleničku?“ nabídla Jana. „S radostí.“
[block:ad=90]
Během rozhovoru jsme jí důkladněji popsal svou vášeň k nohám a punčochám, ona mi naopak řekla, že hlazení nohou jí vůbec není nepříjemné, a že sex má vůbec ráda, ale že její muž už moc nefunguje. Nechce ho podvádět, ale to vzrušení jí chybí. Dnes se jí to prý moc líbilo, byla moc vzrušená a ráda by si to zopakovala. Příště mi prý půjčí i svou nožku, ale nic víc.
Domluvili jsme se na příští týden a já se nemohl dočkat. Když nastala kýžená chvíle a všichni ostatní odešli, přiběhl jsem k Janě jako zajíček a hned se sápal po jejích nohách. „Nejdřív se svlékni, ať vidím tvého tvrdého chlapíka,“ řekla Jana. To slovo mě zarazilo. Pochopil jsem, že sama je hodně nadržená a že dnes to bude mnohem zajímavější, než se zdálo. „Moc rád ti ho ukážu. Stojí mi od rána a koule mám plné semene,“ odvětil jsem. „To je dobře, budeš ho potřebovat.“ Měl jsem pocit, že se mi to zdá. Rval jsem ze sebe kalhoty. Když jsem byl úplně nahý, sklonil jsem se k Janiným nohám. Začal jsem ji olizovat lodičky, pak je sundal a vylízal zevnitř. „Teď mi olízej nohy.“ Bral jsem do pusy jeden prst po druhém a vnímal tu krásnou vůni zpocené ženské nohy po celodenní práci. Vzápětí jsem se udělal. „Ty máš ale semene, příště mi ho můžeš nastříkat na nohy, vzala jsem si dnes náhradní punčochy.“ Nevěřil jsem svým uším, péro se mi okamžitě začlo drát opět nahoru. Asi aby mě ještě víc povzbudila, vyhrnula si trochu sukni a roztáhla nohy. Všiml jsem si, že nemá kalhotky a zíral tak na její holou studánku. „Líbí se ti? Je celá mokrá.“ „Moc se mi líbí, rád ti jí vylížu,“ navrhl jsem. „Až později, teď si lehni na zem na záda.“ Udělal jsem, co mi řekla. Jednou nohou mi začala masírovat penis, druhou mi strčila do pusy, sama se po chvíli začala hladit v rozkroku. Byl jsem jako v ráji a začal stříkat na její nohu. Jana mě nechala chvilku vydechnout a sundala si postříkanou punčochu. Omotala mi jí kolem penisu a začala mi ho honit. Během pár vteřin byl zase tvrdý. Když to Jana viděla, pokračovala v jeho honění, ale sama si na mě obkročmo sedla a namáčkla mi svou mokrou lasturku na obličej. Okamžitě jsem ji začal lízat, Jana sténala, za chviličku se rozklepala a mou tvář zaplavila její šťáva. Jana na okamžik polevila v masáži mého mužství a já toho využil k tomu, abych si ji trochu nadzvedl a posunul.
Za chvilku se chvěla a plně si vychutnávala můj jazyk. „Můžu se ti vystříkat na zadeček?“ žadonil jsem. S tím souhlasila, já ji převalil na zem na všechny čtyři, jednou rukou jí masíroval klitoris a druhou sebe. Udělali jsme se téměř současně a jí zalila záplava dvou šťáv.
S Janou jsem se pak udělal ještě mockrát a nikdy nelitoval, že vytyčené hranice nikdy neprolomila.
