V rámci mé práce se často dostanu do organizací, podobných jako ta naše. Tento týden jsme jeli na stáž ke kolegům, které už znám delší dobu. Obyčejní, fajn lidé, nejvíc se ale vždy těším na mladou a drobnou černovlásku Luďku a její kolegyni, blonďatou Jiřinu, která by se dala popsat jako regulérní milfka - drobná žena v letech, perfektní postava, krásné modré oči a vždy, stejně jako Luďka široký a příjemný úsměv. Vždy si říkám, jestli nebude mít alespoň jedna z nich silonky, ale zatím se tak nikdy nestalo.
Hned po uvítání nás vedoucí této organizace provedl po jejich pracovišti. Prošli jsme vstupními dveřmi, a malou chodbičkou se dostali do hlavní místnosti, kde se s klienty dělá většina činností. Jiřinka nás od stolu vítala a hned nám nabízela něco k snídani. Měla těsné, světlé jeany, zdravotní pantofle a bílé ponožky - škoda, ale mladší Luďka zatím nikde. Mezitím nám vedoucí ukázal i ostatní místnosti v budově a vrátili jsme se zpět ke stolu, kde se snídalo. U stolu už jsem viděl Luďku jak všem rozlévá čaj, když obešla stůl, tak abych viděl celou její postavu, ztuhl jsem. Jestli mě někdo pozoroval, muselo mu to být okamžitě nápadné. Luďka měla zdravotní pantofle a světe div se, pod černými legínami černé silonky. Vždy je oblečená hodně sportovně, ale dnes byli silonky opravdu milé překvapení. Byl jsem totálně vedle, na tenhle pohled jsem čekal dlouho! Vedoucí nám ještě ukázal kam si v případě potřeby můžeme odskočit na WC a v tom přišla další jobovka. Na záchody zaměstnanců se chodilo přes jejich šatny, kde byl naprosto bezproblémový přístup ke všem botám zaměstnanců. Když nám ukazoval kudy kam, v rychlosti jsem zrakem projel otevřené police, které sloužily jako botník, krom klasické směsky bot jsem uviděl i dvoje nízké, černé polokozačky na zip, na nízkém podpatku. V hlavě mi blesklo, že určitě musí patřit Luďce nebo Jiřině, žádnou jinou ženu z jejich pracovního týmu bych na ně netipoval. Je asi jasné, jaký plán se mi pomalu začínal rodit v hlavě. Šatna byla oddělena dveřmi a WC dalšími dveřmi. Pokud jsem chtěl svůj plán uskutečnit, nemělo smysl otálet.
Jakmile jsme všichni zasedli k snídani a dali se do řeči, omluvil jsem se, s tím, že si potřebuji odskočit. Srdce mi bušilo, ale pohled na krásná chodidla vysportované černovlásky v černých silonkách mě burcoval do akce. V šatně jsem za sebou zavřel dveře a naplněn vzrušením sáhl po černých polokozačkách. Byly tam dva páry, hned vedle sebe, hodně podobné, dokonce i velikostí. Přivoněl jsem si k jedné z bot a přišlo zklamání, nejspíš byly hodně nové, jejich majitelka si možná dnešek vybrala pro zahájení podzimní sezony. Smutně jsem sáhl po jedné z druhého páru a doufal v něco lepšího. Tady už byla situace lepší! Vzhledově bych je také odhadoval na někoho odvážnějšího, možná to bylo tím, že měli lesklou špičku. Bylo znát, že jsou nošené. Čím víc jsem nasával jejich vůni, tím víc byla intenzivnější, nejspíš i tím jak jsem do boty dýchal a ona se zahřívala. Péro už jsem měl úplně tvrdé, takže jsem rychle zaběhl na záchod a zavřel za sebou dveře. Zavřel jsem oči a představil si Luďku v černých legínách s černýma silonkama a zhluboka si vychutnával aroma této botičky. Vytáhl jsem ho a začal honit. Věděl jsem, že to bude fofr, ale kam s tím? Risknu to do boty nebo by to mohl být průser?
Čas se mi sakra rychle krátil, vůně nohou majitelky mi dávala maximálně pár vteřin. Rozhodl jsem se pro risk, botu jsem si od obličeje dal mezi nohy jen tak tak, aby mohutný výstřik trefil vnitřek. Byla to pecka. Když jsem se do botičky krásně udělal, začala vyprchávat euforie a rozum začal opět pracovat jasněji. Jednal jsem automaticky. Ubrousky, rychle vytřít vnitřek boty, zapnout poklopec, jen tak na oko spláchnout, upravit se a honem botku vrátit na její místo. Když jsem otvíral dveře od WC bál jsem se, že mě někdo načapá, ale měl jsem kliku. Boty jsem se snažil srovnat co nejvěrněji tomu, jak to bylo předtím. Byl jsem hrozně nervózní, že klapnou dveře a moje úchylka se provalí, ale vše proběhlo nejideálněji, jak jen mohlo. Když jsem se vracel k ostatním ke stolu, Luďka už měla na nohou přes černé silonky nízké, bílé ponožky. Je to drobná holka a asi je jí zima na nohy.
To mě trochu zamrzelo, ale život jde dál. Stále ještě byl mezi okrajem ponožek a nohavicí legín tenoučký prostor, kudy mě její silonky mohly dráždit. Celý zbytek mojí stáže jsem si stejně nepřestal lámat hlavu, čí byly ty polokozačky, které jsem vystříkal. Klidně mohli být i Jiřiny, třeba pod bílými ponožkami také ukrývala nenápadné, tělové silonky, teplejší ponožky nosí jen v práci, ale do botiček vždy vklouzne jen v silonkách, možná je nosí i ve stávající kombinaci... To už asi nezjistím, můžu o tom jen snít....snad až se příště potkáme, bude je mít jejich majitelka na sobě a celá tato historka dostane jasnější obrys.
