Když mi bylo patnáct, psal se rok 1970 a nastoupil jsem po chmelové brigdě na gympl v Praze. V té době světu vládly minisukně, holky se předháněly, která bude mít ještě kratší sukni. Měly ale problém. Zatímco v zahraničí díky tehdy novince - punčocháčům mohly sukně nosit pod zadek, u nás v socializmu punčocháče buď se nedaly sehnat, nebo později byly tak drahé, že je nosilo jen pár vyvolených. Ostatní se se musely smířit s tím, že přestože sukně měla být sice co nejkratší měla zakrýt nejen kalhotky ale i podvazky a lemy punčoch. Byla to ale většinou marná snaha. Stačilo malinko neopatrnosti a už se na nás usmálo štěstí v podobě pohledu na zaříznutý lem punčochy a bělostné nahé stehno nad ní. Punčochy totiž držely na podvazku vpředu a po stranách ale vzadu končily mnohem níž, takže stačilo ženské jít po schodech, nebo se trochu předklonit a bylo jasné, co má pod minisukní. Ony se ale za podvazky strašně styděly a snažily se dělat, že takové věci nenosí. Dost ale úvodu.
Na chmelu jsme se seznámili i se spolužačkami z dalších tříd. Jedna tmavovláska z béčka se nápadně často na různých chmelových akcích objevovala blízko mně, ale já byl zaslepený pro vychrtlou chemickou blondýnu, do které dělali snad všichni. Když jsme začali chodit do školy a začaly ze začátku padat čtyřky, na holky přestávalo být pomyšlení. Až jednou, při cestě autobusem ze školy jsme se potkali a dali opět do řeči. Všiml jsem si jejích krásných očí a neposledně pěkných křivek těla, které ve vypasovaném roláku a kostkované sukni (mohla jí mít kratší) byly mnohem působivější než v hadráckém ohozu na chmelu. Slovo dalo slovo, navrhl jsem jí pomoc v počtech pravděpodobnosti v matematice, ve které jako humanitární větev dost plavala, a když vystupovala z autobusu, měl jsem příjemný pocit. Neubránil jsem se úvaze, když odcházela ze zastávky jestli tahle holka nemá pod sukní už ty ohavné punčocháče, nebo nosí stále podvazky. Když jsme se sešli na doučování u její kamarádky, byl jsem trochu rozladěný, protože přišla v kalhotech.
[block:ad=89]
Druhý den jsme se "náhodou" sešli po škole - já tam čekal, měla už sukni. Docela odvážně krátkou s vestičkou přes svetr. Přestože už bylo chladněji, neodmítla, že se půjdeme projít. Kam jinam tehdy, Petřín byl blízko. Když jsme šli od Hradu k rozhledně kousek popoběhla a jak se jí sukně rozhoupala viděl jsem to pravé, někde nad půlkou stehen, se zezadu se právě ukázal nádherně zaříznutý lem punčoch. Nosila punčochy a ještě neopatrně ne moc dlouhé, takže sukně lemy jen tak tak kryla. Bylo to vzrušující, byl jsem strašně zvědavý jaké má asi podvazky. Když jsme došli k rozhledně, navrhl jsem, aby jsme šli nahoru. Nejdřív svolila, al když jsme došli ke schodům začala se cukat, že tam nepůjde, že má boty na podpatku a tak. Došlo mi, že se bojí v minisukni jít po příkrých točitých schodech. Docela mě ten její stud rajcoval a byl jsem neoblomný. Povolila, ale na mou pobídku ať jde přede mnou, se ohradila, že ať jdu hezky napřed. Byl na ní pak roztomilý pohled. Stále se za sebe ohlížela a oběma rukama se snažila držet a stahovat si vzadu sukni, když nás došli nějací lidé. Záviděl jsem jim ten výhled pod její sukni. Když jsme došli nahoru měla červené tváře, ale asi ne od námahy, ale jak se styděla. Ovšem to ještě nevěděla, jak tam začne foukat vítr.
Pokusy udržet sukni na svém místě byly marné, protože měla ještě tašku a málo rukou. Měla pod sukní bílé krajkové kombiné, které šlo ve větru taky nahoru a občas se ukázaly taky bílé podvazky s lesklými kovovými přezkami. Mezi více lidmi nahoře byla jediná holka v sukni a tak se stala větším objektem zájmu než výhled na Prahu. Byla tak nešťastná, že mi jí začalo být líto a šli jsme dolů. Jenže dole to neskončilo a vítr se zvedal už i tady - bylo pozdní říjnové odpoledne - a sukně neoslouchala ani tady. Sedla si na lavičku a ptala se, jestli jí bylo vidět pod sukně. Když jsem jí řekl že jo, a vtipně dodal, že ale kalhotky vidět nebyly, rozbrečela se, že určitě ve škole budu vykládat klukům, jak jí vítr zvedal sukni a jaké nosí prádlo. Ujistil jsem jí, že mne to ani nenapadne a vyhrnul jsem jí sukénku nad podvazky, s tím že je to nádherné, co nosí a že se mi to strašně líbí. Chtěla mne odstrčit a v tom jsme se políbili. Úžasná romantika. Pak mi řekla že asi kecám, že podvazky jsou hnusná věc, ale že si nemůže pomoci, protože máma o drahých punčocháčích nechce ani slyšet, a že by je potřebovala aspoň teď do tanečních. Řekl jsem jí, že jsem zcela při mamince, ať dál nosí podvazky. A tak dál bylo. začali jsme spolu chodit, veliká láska, na sex došlo až za půl roku, byla to nádhera. Ve druháku už většina holek začala nosit punčocháče, ale Ivana stále nosila sice už extra dlouhatánské punčochy(ty už se daly dobře sehnat) až někam pod zadek, ale podvazky neopustila. Když jsme měli začít třeták do školy už nenastoupila. S rodiči zůstali po dovolené v Jugoslávii v Rakousku...
[block:ad=90]
A pak za velkou louži. Přijela na sraz gymplu v roce 1994 - po dvaceti letech po maturitě. Když jsme spolu chodili, byla docela baculka. Teď to byla atraktivní štíhlá prsatá(to jí zůstalo i po třech dětech) čtyřicátnice s rozhledem. Pracovala po vysoké jako novinářka specializovaná na východní Evropu. Když jsem se jí zeptal ovíněný na srazu, jestli ještě si někdy vzponene na podvazky, strašně se smála a řekla, že v americe to zas takové tabu není, že do společnosti nosí jedině luxusní punčochy a podvazky akorát se to nedá s těmi škrtícími z puberty srovnat. Manžela to ale prý tak nebere, jako to bralo mně. Když jsem se zeptal, zda je nemá na sobě, řekla že mne musí zklamat, má jen samodržící - a vyhrnula pod stolem sukni abych se přesvědčil. Od té doby se už neozvala, 16 let o ní nevím. Vím jen určitě, že podvazky na ženách miluju dodnes a moje manželka si na ně musela zvyknout taky.
