Byla to pracovní známost. Oba byli zaměstnanci jedné velké zahraniční firmy, jež působí u nás. Potkávali se občas v kuchyňce při vaření čaje. Všiml si, že nosí vždy vysoké boty na podpatku a velmi často do špičky. Zdálo se, že je to její záliba, přestože pěkné boty zde nebyly ničím neobvyklé. Všiml si, že ty její působí dosti extravagantním dojmem a zdůrazňují tak krásu jejích nohou. A ona si toho byla vědoma. Snad se na ně tentokrát zakoukal déle než je zvykem, než by bylo slušné, protože si toho všimla a usmála se, jako by to očekávala. Chvatně přispěchal s ujištěním: „Krásné boty!“ „Díky!“ Odpověděla, aniž by se na něj znovu podívala a dál se věnovala přípravě čaje.
On tak v pohodě asi nebyl, protože mince, kterou hodlal utratit za kafe nevalné chuti, mu vypadla při vhazování do automatu a zakutálela se zrovna k těm botám. Se smíchem mu ji přišlápla přímo před očima. Zvrátil hlavu a tázavě se na ni podíval. „Popros!“, řekla mu stále ještě s mírným úsměvem. Vypadalo to, jako kdyby chtěl něco odvětit, ale pak zaváhal. „No tak bude to?“, uslyšel již důrazněji. „Prosím!“, vydralo se mu s úst nejistě. „Prosím, Madam!“, opravila ho. „Za to mi políbíš botu!“
A tehdy se to v něm zlomilo. Vypadal jak omámený, když tam před ní klekl a líbal ji ty její boty. Chvíli ho nechala. Asi si vychutnávala svůj triumf. Pak řekla jen: „To stačí….otroku!“ Znovu se na ní tázavě podíval, tentokrát již v kleče před ní. „Zapomněl jsi poděkovat!“ Už to nestihl. Ta bota, co před chvíli obdivoval a pak líbal, mu přistála na obličeji. Cítil chlad její podrážky.
[block:ad=89]
Jako ve snu uslyšel příkaz té krásné ženy: „Lízej!“ Lízal! Lízal podrážku její boty jako utržený ze řetězu! Bylo mu jedno, co by se stalo, kdyby teď přišel někdo jiný do kuchyňky. Věděl, že ji chce uspokojit! Věděl, že se chce stát na lízaní jejích bot zavislým! I ona to věděla.
Těšila se na to, až si z něj udělá otroka...
Slohová korekce administrací.
