Ten dubnový den byl jako vymalovaný a město se koupalo v teplých slunečních paprscích. Po skončení pracovní doby jsme se všechno osazenstvo vyhrnulo ven a mnozí se rozprchli sednout si do zahrádek poblíž našeho podniku. Chtěla jsem Pavlovi navrhnout abychom se na chvíli také někam posadili na expresso než pojedeme domů. Zakroutil hlavou na nesouhlas a povídal, že má vysedávání za celý den dost a že místo toho půjde přes město pěšky a alespoň si vyčistí hlavu a chůzí udělá něco pro své zdraví. Nesměle jsem se zeptala, zda-li ho mohu jít s ním. „Proč ne? Aspoň se nebudeme bát vlka nic! Tedy policajta, když si nedáme pozor a půjdeme na červenou.“
Dosti dlouho jsme mlčeli a já jsem byla z toho celá nervózní. Když jsme šli kolem jednoho vietnamského tržiště, nedalo mi to a odbočila jsem k němu. Beze slova mne následoval a kroky mne jaksi samozřejmě zavedly k prádlu, jež tam byly vystaveny ve velkých kupkách. Mužskej to velmi těžko pochopí, co nás, ženy k tomu vede, že se tímto textilem dokážeme přehrabovat hodiny, aniž bychom si cokoliv koupily. Také Pavel si stoupl vedle mne a s úsměvem pozoroval mé počínání. Moc se mi líbily jedny modré kalhotky, které jsem si dala stranou. Pavel přerušil své mlčení, když podotkl: „Marci, tobě nevadí, že ty kalhotky jsou šity horkou jehlou, každý steh je jiný, navíc křivý a o materiálu ani nemluvě? Ty bych koupil jen omylem s tím že jsou na jedno použití a z nouze.“ „A jaké by sis koupil?“ zeptala jsem se jedovatě. „Já? Proč bych si měl kupovat kalhotky?“řekl udiveně. Samozřejmě, že jsem věděla, že má s jejich kvalitou pravdu, ale na truc jsem si je koupila. „Marci, jen by mně zajímalo, proč sis je koupila, když máš na sobě značkové punčocháče za tři stovky, nevím sice co máš pod nimi, a jak to jde dohromady s tím šmejdem, jež jsi právě koupila?“ „Ty máš ale vědomosti o dámském odívání.“ „Mám, protože jak víš byl jsem ženatý a život mne naučil se v těchto titěrnostech vyznat.“
To jsme již přišli pře dům, kde Pavel bydlel, když jsem se jej zeptala, zdali by nešel ke mne na kafé, když jsme nešli ve městě. „A měl bych?“ zeptal se. Přikývla jsem na souhlas a za okamžik jsem odemykala dveře mého bytu a pozvala ho dále. Usadila jsem ho na gauč a na stolek položila právě koupené kalhotky, jež zpola vyklouzly z igelitového sáčku, kam mi je dal stánkař a odešla do kuchyně nachystat kávu. Když jsem přišla do pokoje, stál Pavel u knihovny a prohlížel si knihy za sklem. „Vybral bych si, například toho Feista můžu.“ Fakt, že mne potěšil, tím že má rád sci-fi aniž bychom se kdy předtím o knihách bavili.
[block:ad=89]
Podala jsem mu šálek s kávou a Pavel pak vzal ze stolu kalhotky a znovu si je prohlížel. „Marci, podívej na ten ujetý steh. Oba díly jsou střiženy jaksi nakřivo a krk bych na to dal, že kdybych si je oblékl, tak se zcela určitě roztrhnou, natož kdyby sis je vzala na sebe ty.“ Srdíčko se mi zatetelilo blahem, že o tom začal mluvit a tak jsem ,kula železo, dokud je žhavé‘. „To jsou plané řeči, Pavle, to bys sis je skutečně musel obléci, abys mě přesvědčil. A o co by ses chtěl vsadit?“ „Marci, to já jen tak akademicky jsem o tom mluvil,“ začal se vymlouvat. Nepovolila jsem a navrhnula mu: „Jestli si zkusíš ty kalhotky obléci spolu s punčocháči a roztrhnou se, tak ti slibuji, že tu budu s tebou sedět také jen v nich, abys viděl, že i kalhotky mám značkové a nejen punčocháče.“ „A když ty kalhotky vydrží a já prohraji, co pak?“ replikoval. „Potom budeš nosit celý týden moje kalhotky do práce a já si tě budu každý den kontrolovat. Platí?“ A zvědavě jsem čekala, jak přijme můj návrh.
Chvíli se na mne díval a pak pokýval hlavou, že přijímá. „Ale napřed dopijeme tu kávu.“ „Ne, tu můžeme pít zároveň s naším experimentem,“ trvala jsem na svém. Sundal si sako a pak pomalu kalhoty, a aby oddálil neodvratné, napil se ze šálku chladnoucí kávy. S napětím jsem očekávala, co má na sobě a trochu mne potěšil, že nosí slipy a ne trenky, které jsem z duše nesnášela. „Marci, víš co? Snad bude lepší, když mi ty kalhotky oblečeš ty, abys pak neřekla, že jsem je roztrhl schválně.“ Jeho žádost mne překvapila, ale v duchu jsem se modlila k Aštartě, že vyslyšela moje prosby a jedním pohybem jsem mu stáhla slipy a natahovala mu kalhotky a podivovala se, co to udělalo s jeho ptákem usazeným v houští, jež se okamžitě probudil k životu a trčel do prostoru jako nějaký stožár. Zkrotit ho pomalu nedokázaly ani těsné kalhotky. Když je měl v pase a chtěla jsem mu je usadit, slyšela jsem, jak steh s jakýmsi nářkem povolil. To jsem si již sama hned stáhla sukni kostýmku abych splnila část svého slibu, ale ještě mě zbývalo obléci Pavlovi punčocháče. Nakonec se i to podařilo a oba jsme se po sobě dívali jaksi udiveně.
„Marci a co teď?“ zeptal se. „Co by bylo, posadíme se, otevřeme si sedmičku, tu v klidu vypijeme, a pak se uvidí,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny.
„Já už vidím,“ řekl, ukázal mi do klína a pohladil mě po noze. Hned jsem si uvědomila, v jakém stavu mám kalhotky, ale jeho nebyly na tom líp. „Pavle, jsme na tom stejně, nemyslíš?“ „To ano, ale řešení té situace snad to ještě chvíli počká až dopijeme své sklenky,“ řekl potutelně.
Nakonec ale to dopadlo tak jak to dopadlo a navzájem jsme si pomohli od mokrých kalhotek a punčocháčů a k dalšímu ději jsme ani velkou předehru nepotřebovali, protože ten výbuch společného orgasmu by se dal přirovnat k výbuchu atomové bomby. Když jsme leželi vedle sebe, Pavel mi zabloudil rukou ke kundičce a laskal se s rtíky. Měla jsem ji vyholenou a hladkou jako samet a to se mu zřejmě zamlouvalo, protože když jsem ho zeptala, zdali se mu líbí má sametová lasturka přisvědčil, že moc. Navrhla jsem, že když jsme ulepení, měli bychom se jít osprchovat. Když jsme přišli do koupelny visely mi na prádelní šňůře kalhotky, punčocháče a ostatní prádlo a Pavlovy oči rychle přeletěly moje poklady než jsem je shrnula na kraj šňůry.
Po naší očistě, která nám trvala déle než obvykle, jsem mu nabídla, že ho zbavím jeho houští v rozkroku. Ještě jednou mi sáhl na buchtičku a zeptal se, jestli jsem si jista výsledkem. Jelikož se jeho ptáku nelíbilo, že jsem z něj udělala holátko, dal to najevo tím, že se znovu postavil. Tak jsem je oba zavedla do mého pelíšku, kde jsme pokračovali ve Venušině bohoslužbě. Ani jsem Pavlovi nepřipomínala kolik je hodin a raději jsem se mu stulila do náruče, a hned jsme usnuli.
Ráno byl na Pavla pohled pro bohy. Když jsme se probudili, nevěděl, chudák, kde je. Rázem nás ale vzpamatovalo to, že nám hrozí, že přijdeme pozdě do práce.
[block:ad=90]
Chtěl si obléci své slipy, ale v tom jsem mu zabránila a namísto nich mu dala jedny své kalhotky, a místo tílka mu dala košilku. Protestoval, že si nebude moci svléknout sako. „Však nemusíš a stejně pod košilí není vůbec poznat, že máš košilku a ne tílko, ale raději už pojďme, nebo skutečně zmeškáme.“ Ani jsme nesnídali a Pavel si sáhl do kapsy, aby se přesvědčil, má-li klíče od auta, že do práce pojedeme autem. Přijeli jsme tak tak včas a Pavel měl i štěstí, že hned našel místo na zaparkování.
Jen jsme si sedli ke svým stolům, přišel sám šéf a povídá: „Pavle, potřebuji, abyste ještě dnes, vlastně okamžitě, jel na služebku do Prahy, kde byste zítra předal nabídku do výběrového řízení. Ale napřed potřebuji abyste se zastavil v našem pobočném závodě, pro který je ten konkurz určený. Já vím, je to hodně narychlo, ale celá věc velice spěchá. Potřeboval bych do toho závodu poslat ještě účetní, ale nevím koho tam poslat.“ Zarazil se a povídá: „Jedna možnost by byla,“ a zahleděl se na mně. „Slečno Marcelo, mohla byste k nám na chvilku přijít?“ Když mně seznámil se svým úmyslem poslat mne s Pavlem na služebku, zalapala jsem po dechu, ale nakonec jsem to vydýchala.
„Podívejte, odjeli byste ještě teď, vyřídili byste to na pobočce, večer byste přenocovali v Praze v hotelu, kde již máte rezervovaný pokoj. Ráno s mezi 8. a 9. odevzdáte obálku s nabídkou a máte volno a jen mi zavoláte, jak jste dopadli. Co vy na to?“ řekl a tázavě se na nás díval.
Věděla jsem, že Pavel nemá na vybranou a v každém případě pojede. Já se toho šéfova nápadu jet s ním na služebku chytla jako moucha na mucholapku. Pavel přikývl na souhlas a šéf mu podal zapečetěnou obálku a kreditku na benzin a popřál nám šťastnou cestu.
Rychle jsme uklidili naše stoly a odešli nejprve si v rychlosti zabalit věci. Když jsme přišli domů k Pavlovi, řekl mi, že si jen vezme notebook a něco na převlečení, že moc toho nepotřebuje.
„Vezmi si laptop, pár ponožek k tomu, ale o ostatní se postarám já,“ a šla jsem s ním nahoru a dohlídla, aby mne poslechl. Pak jsme se ještě zastavili u mne. Do cestovní tašky jsem dala prádlo pro oba, pro sebe navíc dlouhé kalhoty pro každý případ, a svou kosmetiku, o níž jsem domnívala, že je nezbytná a další ženské propriety. „Však to auto uveze,“ konstatovala jsem, když jsem uvelebila vedle něj na sedadle a my vyrazili směr Praha. Na naší pobočce jsme se zdrželi déle, než jsme plánovali, respektive já, protože dosti dlouho jsem hledala několik položek a tak do Prahy jsme dorazili již za tmy. Než jsme šli na pokoj objednali jsme si na recepci buzení před sedmou hodinou.
Když jsem rozestýlala lůžko, Pavel se nestačil se divit. Namísto pyžam jsem dala na pokrývku noční košilky a na ráno nachystala pro oba kalhotky s košilkami, stejné jako jsem mu dala dnes ráno. Vzhledem k únavě Pavel mi dal pusinky na horní a dolní rtíky, přesto jsem si neodpustila se uhnízdit se mu do klína tak, abych měla ptáka mezi půlkami.
Ráno druhého dne bylo kalné a vítr hnal tmavé mraky oblohou, a co chvíli padal sníh s deštěm a tak jsem se rozhodla, že mu dám ještě punčocháče, abych se mi nezachladil. A sama jsem si vzala dlouhé kalhoty, které jsem si prozíravě vzala s sebou. Po snídani si Pavel domluvil, že si zatím nechá auto v hotelové garáži a do místa určení jsme jeli metrem. Učinili jsme dobře, protože zácpa ve městě byla neskutečná a i tak jsme byli na místě mezi prvními. Odevzdali jsme obálku a Pavel zatelefonoval šéfovi, že je vše vyřízeno. Šéf jen zabručel, že mu oba poreferujeme v pondělí a zavěsil.
Při naší procházce prochladlým městem Pavlovy oči padly na obchod jež nesl nápis „Něžné prádlo“. Dost jsem se divila, kamže to si to zamířil. Obchod mě sortimentem nezklamal a oči mi bloudily z regálu na regál až mi padly na bezešvé kalhotky. Pavel k nim neomylně zamířil. Vybral dvoje chrpově modré kalhotky a k nim přidal punčocháče s jemným plastickým vzorem. Viděl, že jsem na velikých rozpacích, protože jsem byla přesvědčena, že prádlo je určeno pro jeho dceru. To se mi ale nezdálo, protože se mi velikost prádla zdála být pro dvanáctileté děvče velké. Pavel u pokladny zaplatil a vyšli jsme ven Rozhlédl se jakoby ještě něco hledal. Vskutku hledal, květinářství. I zde mu bůh Kliky přál protože nedaleko Něžného prádla, jedno bylo. Vešel dovnitř, vybral několik růží a nechal je dát do přenosné plastové vázy - sáčku. Stále mne vrtalo hlavou pro kterou to koupil. „Marci,“ řekl, „dumáš pro koho jsem to koupil, že, a to ti vrtá hlavou, viď?“ Přikývla jsem, že má pravdu. „Přece pro tebe. Máš v neděli jmeniny? Nebo ne?“ „Takže jsi to všechno koupil pro mne?“ vydechla jsem nevěřícně, když mi podal ty růže a balíček. „Pro kterou jinou než tobě, vždyť jsem ti přece jedny modré kalhotky rozbil, tak jsem ti musel koupit jiné a ty druhé jsou do páru pro každý případ. S těmi punčocháči je to stejné a tu kytku máš k jmeninám, ale již pojďme do hotelu pro auto a pojedeme domů, už mne to tu nebaví chodit jen tak v prochladlém deštivém městě a ještě nás čeká kolik hodin jízdy autem.“ Nezdržela jsem se a dala mu pusu.
Celou cestu domů nás provázela za zády fronta černých mraků, jenž hrozily deštěm. Ten přišel za malou chvíli poté, když jsme již seděli u mne doma. „Br, tam se ale ochladilo, jsem rád, že jsme vyjeli z Prahy zavčas, protože řídit v tom nečase není nic příjemného,“ prohodil a položil notebook na stolek a dodal: „Budu se muset zdvihnout a jít domů, napsat zprávu pro šéfa, dokud to mám v hlavě.“ S tou možností jsem nepočítala a tak jsem pokusila se jej zdržet. „Pavle, víš co? Sedni si tu ke stolu, dám ti něco na převlečení, nebo můžeš zůstat tak jak já. Podívej,“ a stáhla jsem si kalhoty a zůstal jen v punčocháčích. „Hned ti udělám kafé aby ses zahřál.“
„To přece nemyslíš vážně abych tu pobíhal jak malý kluk jen punčocháčích, třeba jako ty?“ „To je toho, já tak chodím po bytě normálně,“ a přistoupila jsem k němu a sundala mu sako, rozepnula košili a kalhoty, které spadly na koberec a podala jsem mu jedno dlouhé triko a já si vzala druhé která jsem vzala ze skříně. Pak jsem ho posadila zpět na pohovku a zapnula počítač. Pavel sice ještě bručel, ale v zápětí se pustil do psaní. Když jsem mu donesla kávu, vůbec mě nevnímal, jak byl zabraný do práce. Kdykoliv jsem nahlédla do pokoje, moc mne vzrušoval pohled na Pavla sedícího jen v punčocháčích na gauči a cítila jsem, jak mi nějak z toho vzrušení vlhnou kalhotky.
Chvíli jsem se na něho dívala, a napadlo mi, že je nejvyšší čas začít s feminizací, než mi z nastražené ohlávky uteče. Sedla jsem si k prádelníku a vybírala pro něj kalhotky, zatím takové obyčejné, košilky a k tomu punčocháče. Při té představě, že si jej ráno kontroluji jsem cítila jakousi stupňující se rozkoš. Nevydržela jsem to a rukou jsem si sáhla do již tak vlhkého klína a za vteřinku se prohnula v orgasmu, že jsem trošku zasténala. Pavel to zaslechl a podíval se po mně a zeptal se : „Co je ti, Marci? Stalo se ti něco“ „Nic se mi nestalo, jen jsem si tě představila v těchto kalhotkách, které jsem ti nachystala na týden dopředu, abys měl co nosit namísto slipů a nedej bože, trenek.“ Zaslechl jen ty trenky a ubezpečil mne, že je nenosí, že nemusím mít strach, že je bude kdy nosit. „A jsi přesvědčená, že ty kalhotky, co jsi nachystala, budu nosit?“ řekl stále duchem nepřítomen.
„Miláčku, budeš je nosit, ty to sice ještě nevíš, ale ,holku‘ si z tebe udělám…
