Stál jsem v podvečer na zastávce tramvaje a čekal jsem až přijede má linka a přešlapoval z nohy na nohu, protože mne drobila zima a nadával si do pitomců, že jsem si nevzal manšestráky. Po celonočních mrazech přišly ty celodenní a do Vánoc již nechybělo mnoho dní.
Pojednou jsem uslyšel: „Ahoj strejdo, také čekáš na tramvaj?“ Trhl jsem sebou, protože jsem se zamyslel nad tím, že přišel ten sentimentální čas a s ním ty všudypřítomné stupidní Rolničky a Santa Klaus jež pro takové malé dívenky, jako je ta, která mne oslovila, nosí pravé Barbíny od Matei.
„Ahojky Simonko, čekáš s mamkou na tramvaj, nebo na Barbínu?“ žertoval jsem a se zpožděním jsem pozdravil její mámu, mou sousedku, jež se nastěhovala k nám docela nedávno a kromě běžného pozdravení jsme se vlastně neznali, i když jsme si se Simonkou hned padli do oka, jak se říká, a vždy, když jsme se potkali, se na mne smála, a tak jsem ji pro ten úsměv říkal „Sluníčko.“ Protože v zápětí přijela naše tramvaj, společně jsme nastoupili a odjeli domů.
[block:ad=89]
U mojich dveří jsme se rozloučili a já jsem v kuchyni rozvažoval, mám-li si uvařit kafé, čaj nebo rovnou grog, abych se zahřál, když mě z těchto bohulibých úvah vyrušil domovní zvonek. Šel jsem otevřít a ve dveřích stála má sousedka a za ní vykukovala Simonina hlava.
„Pavle, prosím vás, mohl byste se mi podívat na odpad u umyvadla? Potřebuji vyprat a pračku mám zapojenou do jeho sifonu a odpad mi nějak špatně otéká.“ „Dobře podívám se na to a uvidím co se dá dělat, jen se převléknu a přijdu k vám.“
Asi před měsícem jsem si koupil kalhoty na doma protože jsem v teplácích chodit nechtěl a až pak jsem zjistil, že jsem si vlastně koupil dámské kalhoty, protože neměly kapsy a že ve stejných jsem na ulici potkával ženy. Protože jsem nosil jen doma tak mi to nevadilo, jelikož byly velmi pohodlné a materiál z nichž byly ušity, příjemný.
Vzal jsem si sebou hasák pro každý případ, kdyby víčko sifonu nešlo povolit rukou a většinou jej stačilo vyčistit a bylo všechno v pořádku.
Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal. Když jsem se vsoukal pod umyvadlo, vyhrnula se mi košile a malá Simonka jenž přihlížela, se mě zeptala, proč nemám punčocháče jako ona, protože jí babička řekla, že když se nachladí, tak bude nemocná. Než stačila rozvést svou myšlenku, tak tu malou rozumbradu zavolala máma a já, když jsem byl na podlaze, vyčistil ještě odpadní síto u pračky. Celá tato operace netrvala dlouho a chystal jsem se k odchodu, když mne Verunka, jak se Simonina máma jmenovala, řekla, abych se posadil do obýváku, že mi uvaří kávu, ale napřed že dá prádlo do pračky.
Tam se mně okamžitě zmocnila Simča a posadila mne na gauč a přinesla si panenku v jedné ruce a v druhé měla knížku, a požádala abych jí přečetl pohádku, a usadila se mi pod paži. Ještě řekla jakou a začal jsem číst. Když přišla Verunka z s kávou, podotkla, že si jí asi nezbavím.
Když jsem natáhl pro kávu, abych se napil, spadala mi pod stolek lžička. Sehnul jsem se pro ni a znovu se mi vyhrnula košile a Simonka se vrátila ke své předchozí úvaze, proč nenosím punčocháče jako ona nebo máma. „Simonko, to je jednoduché, protože je nemám.“ „Já bych ti je půjčila,“ nabízela se. „A to si myslíš, že bych je obléknul?“ Zase zamyslela a souhlasila s mým závěrem, že mám pravdu, ale tak snadno se nedala odbýt a řekla, že když je to tak, požádá mamku, aby mi nějaké dala či půjčila, ale i s kalhotkami, protože jí babička plísnila, když si chtěla vzít punčocháčky bez nich, že je pod nimi musí mít.
[block:ad=90]
Podíval jsem se na Verunku, jak se jí zamlouvá dceřin nápad. Verunka trochu zrudla ve tváři, ale než stačila něco povědět, Simonka ve své úvaze pokračovala: „Chtěla bych, abys se mnou šel v sobotu bruslit a bez nich ti bude zima stejně, jako ti byla dnes, když jsme čekali na tramvaj.“ „Bruslit? A kam, prosím tě?“ podivil jsem se. „My chodíme s mamkou na rybníky za město a mamka se mnou nechce jít, protože říkala, že potřebuje uklidit. Viď mami.“
„Přece nemůžeš po strejdovi Pavlovi chtít, aby šel s tebou bruslit, i když bych si před Vánocemi ráda uklidila a ty bys mi tu jen překážela a k babičce jít nemůžeš, protože jede na sobotu k tetě Janě.“
Dopil jsem kávu a vstal od stolku, že se rozloučím, když Verunka pověděla, že jestli vím o tom, že mám na sobě dámské kalhoty. „Vím, i když jsem to zjistil až doma, že jsem si koupil dámské, ale to mi nevadí, protože v nich chodím stejně jen po bytě.“ Pak mi něco pobídlo abych se jí zeptal: „Verunko, povězte mi, pomohlo by vám, kdybych šel se Simčou v sobotu ven?“ „Pomohlo, ale to po vás nemohu chtít.“ „Dobře, v sobotu ráno ať se pro mně Simonka zastaví a já s ní půjdu dopoledne bruslit, a snad tu chvíli se mnou vydrží.“ „To spíš, jestli s ní vydržíte vy.“ „Tak jsme domluveni, viď Simčo?“ Pokývala hlavou, že ano, ale znovu mi kladla na srdce, že se musím obléknout aby mi nebyla zima a nenachladil se.
V sobotu ráno jsem se probudil, a jak je v prosinci obvyklé, bylo kalné a mrazivé. Rozhodoval jsem se, zdali mám vstávat či si trochu polenošit, když jsem si uvědomil, že jsem Simonce slíbil, že půjdeme spolu bruslit. Již jsem vstal, když zazvonil domovní zvonek. Podíval jsem se na hodiny a bylo po osmé a to nemohl být nikdo jiný než Simča. Otevřel jsem dveře ještě v pyžamu a ve dveřích skutečně stála Simča. Pozval jsem ji dál a hned mi cosi podávala: „Strejdo, mamka ti posílá punčocháče aby ti nebyla zima a já jsem ji řekla, aby ti dala také pod ně kalhotky. Tu je máš, a jak se oblečeš, přijď pro mně.“ „Dobrá,“ řekl jsem, protože jsem se na víc nezmohl, „jen se ještě nasnídám.“ „Nemusíš, mamka říkala, že ti snídani nachystá, abys ses nemusel zdržovat,“ otočila se a odběhla.
Chvíli jsem stál bez hnutí a pojednou si vzpomněl, na dobu, kdy mi matka také, když jsem šel v zimě ven nebo třeba bruslit, dala punčocháče s kalhotkami. Ale to bylo již dávno. Nezbylo mi nic jiného, než se obléknout. Ten pocit mít zase na sobě punčocháče s kalhotkami byl velice zvláštní a vzrušující, zvláště, když látka kalhot klouzala po silonu punčocháčů. Zkrátka, cítil jsem se jako ve snu a když jsem do batohu dal brusle a termoskou na čaj, šel jsem pro Simču. Snídani jsem dostal, jak povídala, a navíc se Verunka po mě dívala, jakoby odhadovala, jestli jsem si vzal jí nabídnuté věci.
***
Zamrzlá hladina lesních rybníků byla sice hrbolatá, ale zatím bez sněhu a takže se dalo bruslit. V údolí bylo podstatně chladněji než ve městě a byl jsem docela rád, že mám na sobě ty půjčené punčocháče. Dopoledne uběhlo jako voda a navíc jsem byl z nezvyklého pohybu docela unavený, jen Simča trochu protestovala, když sem prohlásil, že již musíme domů.
Když jsem po poledni předával Simonku mámě, zase se na mě tázavě dívala, ale nic neřekla a já se s nimi rozloučil a zapadl do svého bytu. První co jsem udělal, jsem si svlékl manšestráky a zůstal jen v punčocháčích protože jsem měl v bytě teplo a přemýšlel jsem, co jsi udělám k obědu, když znovu zazvonil domovní zvonek. Podíval jsem se do kukátka a otevřel dveře, protože to byla zase Simonka. Vykulila oči, když mne uviděla v punčocháčích a vyhrkla: „Tak sis je přece jen vzal.“ Přestože jsem dobře věděl, co má na mysli, zeptal jsem se, co tím myslí, že jsem si je vzal. „Přece punčocháče,“ vyhrkla znovu. „Mamka ti vzkazuje, že máš přijít na oběd.“ „Tak počkej, jen se převleču a můžeme jít.“ „Nee,“ odporovala, „jen si je nechej na sobě, mě se v nich moc líbíš a určitě se budou líbit i mamce, protože se mně ptala, jestli jsi si je oblékl.“ „Přece nemůžu chodit jako ty jen punčocháčích, jen si natáhnu na sebe kalhoty a jdeme.“
Po obědě si mne Simonka odvedla do pokoje abych ji zase přečetl nějakou pohádku. Stejně jako minule se mi stulila pod paži, netrvalo dlouho a usnula. Rovněž i já jsem přemáhal spánek, jak se dalo, ale protože jsem byl z toho dopoledního bruslení utahaný, netrvalo dlouho a Simonku jsem napodobil.
Když jsem se probudil, seděla Verunka vedle v křesle a dívala se na televizor a spravovala jakési hadříky. Podívali jsme se po sobě a já jsem shrnul přikrývku, kterou nás Verunka se přikryla. Jak jsem se ve spaní vrtěl pochopitelně mi kalhoty sjely trochu dolů a odkryly lem punčocháčů a kalhotek. Verunka to okomentovala slovy: „Víš, že jsem pochybovala, že si oblečeš to, co jsem ti poslala?“
„Zprvu jsem nechtěl ani pomyslet na to že bych to oblékl, ale jakýsi červ pochybností a jakési touhy, řekl bych že rarach exhibicionismu mě ponoukl si ty kalhotky s punčocháčemi obléci. Ale mohu ti říci, že mě to nemrzí.“
„Jsem ráda, že to tak bereš a že jsi si je oblékl a musím říci, že se mi to nadmíru líbí. Jedna kolegyně v práci vykládá, že dává svému muži své prádlo, prý zprvu protestoval, ale prý si pak na kalhotky zvykl.“ „A divíš se?“ řekl jsem. „Když jsem byl ženatý, jisté okolnosti mne přiměly, že jsem si oblékl manželčino prádlo. Zprvu mě to připadalo dosti zvláštní, ale v zápětí jsem si na ně zvykl a bylo pro mne obtížné se přeorientovat zpět.“
„Proč jste se rozvedli? Můžeš mi to říci?“ ptala se zvědavě.
„To by bylo na dlouhé vyprávění a ta story by byla asi to stejné povídání v růžovém, proč ses rozvedla ty.“
„Já vím, jako třeba kalhotky,“ poznamenala úsměvem.
„Třeba, ale to předchozí nucené nošení byla jedna z příčin rozepří mezi námi.“
„Pročpak?“. Podíval jsem se po Verunce a po Simonce, která stále spala a lezlo ze mně jako z chlupaté deky: „Protože jsem chtěl abychom si to zopakovali, myslím tím, že bych chtěl zase na sobě cítit její kalhotky a tak dále a to se jí silně nelíbilo.“
„To mě zase ano, moc by se mi to líbilo,“ řekla Verunka zasněně. „Ani nevíš, jak jsi mne překvapil svými domácími kalhotami a jak to vidím nyní, tak jsi dnes oblečený 3:2.“
„Jak to myslíš“ „To je jednoduché, máš na sobě přece kalhotky, punčocháče a kalhoty – dámské, ale jen pánské triko, i tom by se dalo pochybovat kam jej zařadit, a tu flanelku rovněž, protože tu mám ve skříni také schovanou,“ ještě něco chtěla dodat, ale Simonka se probrala, když zazvonil můj mobil, jež jsem měl položený vedle na stolku. Než jsem se stačil vzpamatovat, Simonka jej vzala, chvilku poslouchala a řekla: „Já vám ho dám.“ Protože jsem nevěděl, kdo volal, představil jsem se. Byl to můj jeden dobrý zákazník a ptal se mě, zdali bych mu nemohl zakázku udělat, kterou mi dal nejpozději hned po Vánocích, protože by mu tiskárna dala cenu a i jemu by se to hodilo do vyúčtování. Nakonec jsme se domluvili na termínu, že mu tu zakázku nejpozději po Vánocích předám. „Tak, a mám o zábavu postaráno,“ konstatoval jsem. „Zítra je sice neděle a ve čtvrtek začínají svátky a já od zítra budu dřít.“ „Chudáčku malej,“ politovala mě Verunka.
Protože jsme se Simonkou prospali část odpoledne a za okny se setmělo, řekl jsem si, že všeho s mírou a chtěl jsem se rozloučit.
„Počkej se mnou ještě na pohádku,“ žadonila Simonka a když jsem svolil, že zůstanu, ozvala se Verunka: „Jak se tak dívám, tak tě ta malá utáhne na vařené nudli, nemyslíš?“ Místo odpovědi jsem si vzal její tlapku do klína a začal jsem si hrát s prsty na nohou protože v jejích slovech jako bych zaslechl osten žárlivosti.
Verunka měla na sobě propínací šaty a když mi položila nohy do klína, měla je najednou do půli rozepjaté. Marně jsem přemýšlel, jak to udělala, ale mělo to za následek, že jsem každou chvilku zaletěl očima k jejímu klínu. Ještě chvilku jsem si hrál s jejími tlapkami, když Verunka vstala a sedla si vedle mne, ale napřed křeslo natočila tak aby si měla kam dát nohy. Rukou mne objala v pase a prsty zasunula za lem vyčnívajících punčocháčů a kalhotek. Oplátkou jsem položil ruku na její nohu a centimetr po centimetru jsem se propracovával výš a výš a Verunkami mi umožnila abych se dostal tam, kam jsem chtěl tím, že trošku roztáhla nohy a za chvilku jsem ucítil, jak se zachvívá, když jsem jí přes punčocháče a kalhotky hladil a laskal lasturku. Netrvalo dlouho a prsty jsem měl vlhké. Potřeboval jsem se lepší usadit a tak jsem ruku vytáhl a olízl. Verunka se po mně podívala a zase se usmála. Jen jsem se uhnízdil, vrátil jsem se zpět abych pokračoval v započaté činnosti.
Když v televizi pohádka skončila, mně se najednou pojednou vůbec nechtělo se vrátit do mého staromládeneckého bytu. Moje rozpoložení Verunka vycítila a zeptala se mě, jestli je nutné, abych odešel. Zavrtěl jsem hlavou a řekl, že bych se stejně dnes nedokázal soustředit na práci. „No vidíš, tak tu zůstaň se mnou.“ „Měl bych?“ zeptal jsem se. Pokývala hlavou na souhlas a šla uchystat v kuchyni pro všechny večeři. Po večeři zahnala Simonku do koupelny a pak do postýlky, kde zanedlouho usnula.
„Tak, Simča je zaopatřena, a co bude se mnou?“ položil jsem řečnickou otázku. „Co by bylo, vykoupu tě také,“ řekla a než jsem se nadál, stáhla mi kalhoty. Běž do koupelny napusť si vanu, to snad umíš, nebo ne?“ a šla se mnou do koupelny a do vany mi nachystala perličkovou koupel. Než jsem si stačil rozhlédnout, Verunka mi stáhla punčocháče s kalhotkami a já si vlezl do perliček a okamžitě jsem se oddal jejím šimravým a uspávajícím bublinkám.
„Tak to tedy ne, to by nešlo,“ řekla vrátivší se Verunka a sundala si také punčocháče a podprsenku a vklouzla za mnou do vany. Protože vzduchové bubliny vodu dosti rychle ochlazovaly, vylezli jsme z vany a Verunka prohlásila, že jsme ještě neskončili a řekla, abych si stoupl do vany znovu. Podivil jsem se, proč to mám udělat, ale vzápětí jsem pochopil proč. Vzala si svůj holicí strojek, na rozkrok nastříkala pěnu a během chvilky mě zbavila chlupů. „Tak teď můžeš vylézt a utři se,“ odběhla a za okamžik se vrátila s kalhotkami z nichž mi jedny podala.
„Jsou rozhodně lepší, než slipy, které jsi nosil předtím. „Když jste se Simonkou odpoledne spali, nachystala jsem ti nějaké kalhotky abys nemusel nosit trencle a slipy.“ Dala mi i jedno tričko, které bylo dosti dlouhé na to aby zastoupilo i noční košilku. Když jsem jí to řekl, pochválila mě, že jsem bystrý a že to tak také myslela. Vrátili jsme se do pokoje a Verunka sáhla do poličky pro jakýsi film na DVD. „Copak je to za film?“ zajímal jsem se. „Neptej se, uvidíš sám, to si pouštím když jsem doma sama a je mi smutno, dnes si to pustíme pro radost.“
„Když pro radost, tak pro radost,“ souhlasil jsem a vzal jsem si Verku do náruče abych pokračoval v naší přerušené činnosti. Nic proti tomu nenamítala, jen pinďourovi byly kalhotky, které mi dala, jaksi těsné a za malou chvíli jsme na tom byli jako bychom ani nebyli ve vaně a dílo dovršil pornofil na tom DVD.
„To jsi nemohl něco nechat pro ni?“ a ukázala na svou broskvičku. Protože pinďour ještě trčel jako kůl zaražený do země, překulil jsem se na Verunku a vklouzl do ní a ona na oplátku mě objala mě objala nohama a zašeptal mě do ucha, že mě nepustí až ráno, kdy nás z postele vytáhne Simonka. „Verunko, nejsem proti…“
Přišli Vánoce a Štědrý den, která jsem strávil u Verunky a se Simonkou. Po večeři jsme šli ke stromečku a Simonka mi podala malý balíček , že ten jsem dostal od mamky a od ní. Na omak byl měkký a přemýšlel jsem, co asi obsahuje. „Tak ho rozbal, ať vidíme, jak se ti líbí,“ přidala se Verunka. Když jsem jej rozbalil, spatřil jsem punčocháče a kalhotky a Simonka prohlásila, že jsem je dostal, aby mi nebyla zima, kdy pro ni budu chodit odpoledne do školky…
